My všichni ve Škole paměti jsme vášnivými čtenáři inspirativních knih a knih o osobním růstu. Věříme, že je třeba stále na sobě pracovat, a to nejen v rovině paměťové, ale i mentální. Na naší cestě od založení Školy paměti jsme vždy razili motto, že skutečně úspěšní lidé jsou ti, kteří se něčemu věnují na maximum a zároveň přinášejí něco prospěšného i druhým. Snažíme se, aby naše kurzy nebyly jen o trénování paměti, ale zároveň účastníky motivovaly k tomu, aby na sobě pracovali a byli úspěšnější, ale také spokojení a sebevědomější. I když s tím štěstím a spokojeností je to vždycky tak trochu boj.
Vybrali jsme jeden podle nás velmi inspirativní příběh, který jsme v různé podobě četli již v několika knížkách o osobním růstu. Přečtěte si jej také a my věříme, že vás pohladí po duši stejně jako nás.
Jistý americký podnikatel trávil na radu lékaře dovolenou v malé mexické vesnici na pobřeží oceánu. Hned první ráno ho zastihl naléhavý telefonát z kanceláře. Protože se mu nepodařilo znovu usnout, vydal se na molo, aby si „vyčistil hlavu“. Do přístavu právě připlula rybářská loď. Na palubě byl všeho všudy jeden rybář a několik velkých tuňáků. Američan mexickému rybáři pochválil úlovek a zeptal se ho:
„Jak dlouho ti trvalo je nachytat?“
„Chvilku,“ odpověděl mu Mexičan překvapivě dobrou angličtinou.
„Proč tedy nezůstaneš na moři déle a nenachytáš víc ryb?“
„Mám dost na to, abych uživil rodinu a pár jich dal přátelům,“ odpověděl Mexičan, zatímco vykládal úlovek.
„Ale…co pak děláš v čase, který ti zbyde?“
Mexičan se na podnikatele zadíval a rozesmál se. „Dlouho spím, trochu rybařím pro zábavu, hraji si s dětmi, s mou ženou Julií si dopřávám siesty, večer jdu do vesnice, dám si víno a s kamarády hrajeme na kytaru. Mám rušný a bohatý život seňore.“
Američan se zasmál a napřímil se.
„Mám MBA z Harwardu a mohu ti pomoci. Měl bys rybařit déle a z výdělku si koupit větší loď. Brzy si budeš moci pořídit několik lodí a mít ještě větší úlovky. Nakonec budeš mít celou flotilu rybářských lodí.“
A pokračoval:
„Potom nebudeš muset svůj úlovek prodávat prostředníkům, ale můžeš jej prodávat přímo spotřebitelům. Časem si budeš moci otevřít vlastní konzervárnu, budeš kontrolovat výrobek, zpracování i distribuci. Pak budeš moct opustit tuhle malou vesnici a přestěhovat se třeba do Mexico City, do Los Angeles nebo dokonce do New Yorku, odkud budeš moci dobře řídit své rozšiřující se podnikatelské aktivity.“
Rybář se ho nesměle zeptal: „Jak dlouho to bude seňore trvat?“
„Tak patnáct nebo dvacet let. Nanejvýš pětadvacet.“
„Ale co potom, seňore?“
Američan se rozesmál a řekl: „To je na tom to nejlepší. Až nastane vhodný okamžik, oznámíš úpis primární emise akcií, prodáš svoji společnost jiným lidem a budeš velmi bohatý. Vyděláš milióny.“
„Milióny seňore? A co potom?“
„Potom můžeš odejít na odpočinek a odstěhovat se do malé rybářské vesnice na pobřeží. Ráno budeš moct dlouho spát, rybařit pro zábavu, hrát si s dětmi, užívat si siestu s manželkou a každý večer chodit do vesnice, kde budeš popíjet víno a s kamarády hrát na kytaru…“
Úryvek z knihy: Ferris, Timothy: Čtyřhodinový pracovní týden, Jan Melvil Publishing, Brno, 2010.