Absolventi kurzů mě znají, jsem ta, co jim hned po příchodu na kurz cpe pod ruku prezenční list a radí, jak se připravuje káva. Ostatním se představím. Již skoro dva roky dělám asistentku během kurzů Školy paměti. Když opomenu aktivity spojené s mou pozicí, dá se říct, že jsem vlastně takový pravidelný účastník kurzů. Dalo by se tedy očekávat, že po dvouletém naslouchání o tajích paměťových technik se ze mě stal nemalý paměťový expert. Opak je však bohužel pravdou…alespoň tedy donedávna
Přesně si pamatuju pocity ze svého prvního kurzu, poctivě jsem si vyzkoušela úvodní testy, které objektivně ukázaly, že mé ukládací schopnosti nejsou nijak valné a já se nadchla pro paměťové techniky. Nechápala jsem tenkrát, jak je možné, že pomocí paměťových metod již dávno všichni nememorují. Jenže pak kurz skončil a já, byť jsem věděla „jak na to“, dál memorovala „svým“ způsobem. Občas jsem sice zapojila systém spojování, ale například master systém či paměťové cesty jsem úspěšně ignorovala. Během tohoto mého zabřednutí do starých kolejí jsem samozřejmě pravidelně naslouchala výkladům na kurzech a moje teoretické znalosti o technikách se prohlubovaly.
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem si během jedné obzvlášť nezáživné přednášky ve škole udělala svou první paměťovou cestu. Držela jsem se doporučení, že by se první cesty měly nacházet v místech, kde se člověk pravidelně pohybuje. A tak, ač jsem se právě nacházela v budově školy na Suchdole, vytvořila jsem si doma dvacetibodovou cestu, na kterou jsem si vzápětí navěsila body z oné nudné přednášky. Cestou ze školy jsem si pak paměťovou cestu procházela a zažila svůj první „wow efekt“ – vše, co jsem si uložila, jsem si vybavila.
I přes to, že se účinek použití paměťové cesty dostavil, jsem však způsob učení nezměnila a k využívání cest se uchylovala jen v případech, kdy už mi „teklo do bot“ a já se musela rychle něco naučit. Používala jsem však pouze „body systém“ – pro neznalé – metoda, kdy si na vlastním těle vytyčíte body, na které si následně navěšujete konkrétní informace, které si chcete zapamatovat. Byla to pro mě nejjednodušší možnost, vždyť tělo mám s sebou vždycky. Postupem času jsem vytváření bodů na těle propracovala do té míry, že jsem si pomocí „body systému“ byla schopná zapamatovat chemické vzorce cukrů (viz článek: Jak se poprat s chemií).
Víkend po absolvování říjnového Kurzu pro pokročilé, jsem však svůj postoj k paměťovým cestám musela změnit. Součástí tohoto kurzu je i procházka po Praze, během které si účastníci organizovaně vytvářejí stobodovou paměťovou cestu. Poprvé za dobu, co se kurzů účastním, jsem se rozhodla, že se přidám k účastníkům a pokusím se vytvořit si cestu s nimi. Samotnou mě až překvapilo, jak se mi dařilo zapamatovávat si vytyčené body na cestě a zpětně si je vybavovat. Úspěšné vytvoření mé první velké paměťové cesty však nebylo jedinou přidanou hodnotou velké sobotní procházky. Nechápavé výrazy nezainteresovaných kolemjdoucích, kteří žasli nad tím, proč se početná skupinka lidí, kteří nevypadají, že by byli duševně choří, rozplývá nad odpadkovým košem, hranou budovy či stojanem na kola mě donutily upřímně zalitovat, že jsem si předchozí vytváření cest nechala ujít
Momentálně tedy mám k dispozici, ano stále si pamatuji všechny body, stobodovou paměťovou cestu, která čeká, až se najde obsah, který by byl hoden ji zaplnit. S blížícím se zkouškovým obdobím to nebude problém. Možná si dokonce pro trénink zkusím udělat cestu další a troufám si tvrdit, že ani ostatní absolventi kurzu se nespokojí pouze s touto jedinou. Pokud tedy někdy potkáte člověka, který se zájmem intenzivně pozoruje pro vás naprosto obyčejné předměty, nepochybujte hned o jeho duševním zdraví, je totiž klidně možné, že jste právě narazili na člověka, který si vytváří svoji paměťovou cestu.
